aktualizováno: 06.08.2024 02:42:17
ÁJEČÍ STRÁNKY :o)
Sporty |
 SPORTY 
aneb čemu se s Ájou věnujeme
SPORTOVNÍ VÝCVIK
Základní poslušnost, stopy, obrany, .... to vše musím znát
Cvičíme podle Národního zkušebního řádu a podle Kynologické jednoty ČR Brno.
 
OBEDIENCE
Českým překladem anglického slova "obedience" je poslušnost. Cílem obedience je naučit psa spolupracovat s psovodem. Zvláštní důraz je kladen na vzájemný vztah mezi psem a psovodem a na schopnost psa pracovat ve vzdálenosti od psovoda. V obedience provádí psovod se svým psem postupně deset cviků. Devět z nich prověřuje poslušnost a ovladatelnost psa, jeden spadá do kategorie pachových prací.
Do tohohle se chce teď panička pustit. Nu nevím nevím, já jsem spíš na lumpárny než na nějaké poslouchání
AGILITY
Pro retrívra trochu nezvyklý sport, ale panička udělá všechno, jen abych se nenudila, vybila veškerou energii a večer nezlobila
Musim překonávat různé překážky v již určeném pořadí, co nejrychleji a nejlíp bez chyb.
     
SKIJÖRING
Jedná se o jakousi alternativu psího spřežení, kdy běžkař je tažen psem. Ale jedná se o disciplínu, kde více než jindy pocítíte radost ze společného pohybu a spolupráci při jízdě. Kdo jednou vyzkoušel tuto příjemnou disciplínu, nikdy na to nezapomene.
Jisté je, že při běhu na lyžích musí psovod se psem tvořit dobrý team, protože jeden se absolutně spoléhá na druhého. Pes musí mít jistotu, že ho psovod nepřejede lyží a psovod musí mít jistotu, že pes bude sledovat stopu běžkařskou, nikoliv stopu zvířecí, která vede kamsi do lesa mezi stromy. Co musí váš pes umět, abyste s ním mohli tento sport provozovat?
Nejhezčí je samozřejmě běhat ve volném terénu, kdy jste na bílé pláni jen vy a pes a neruší vás přítomnost ostatních běžkařů. Ale záleží na tom, jaké máte ve vašem okolí podmínky.
Každopádně pokud se tomuto sportu budete chtít věnovat, neobejdete se bez nutného vybavení. Kromě vašeho standardního vybavení na běžky budete potřebovat tuto výstroj:
A poslední věc, bez které se rozhodně váš pes neobejde, je úprava tlapek. Chlupy mezi polštářky doporučuji kvalitně vystříhat, aby se mezi prsty netvořily zmrazky – to by bylo při běhu velmi nepříjemné a nebezpečné. Pokud to nechcete nebo neumíte dělat, druhou možností je zakoupit psovi botičky. Není to nic nepřirozeného, jen dbejte při výběru zejména na kvalitu, protože jinak botky po prvním použití vyhodíte. Závěrem bych jen doplnila, že tak jako u všech ostatních sportovních disciplín musíme klást velký důraz na dobrý zdravotní stav psa a také jeho momentální kondici.
Pokud náhodou bydlíte v podmínkách sněhově příznivějších, můžete kromě skijöringu provozovat také disciplínu velmi příbuznou, která však u nás ještě není příliš rozšířená a to je skialpinismus. I zde se můžete velmi dobře realizovat se psem, neboť tento sport se provozuje ve volném terénu. Do kopce šlape pes s vámi v tahu (stejné vybavení jako na skijöring) a z kopce potom sjíždíte se psem na volno.
Katka Houšková & Afra Katčina smečka (www.hovawart.cz)
Tohle je mnohem lepší, než se přes zimu věnovat jen gaučingu
DOGTREKKING
Dogtrekking je extrémním kynologickým vytrvalostním sportem, při němž jsou překonávány mimořádné vzdálenosti v časovém limitu. Veškeré info o tomto sportu najdete na www.dogtrekking.cz
Do správných trekařů máme ještě hodně daleko
DOGFRISBEE
Je to jeden ze psích sportů, které vznikly v Americe v 70. letech. Zjednodušeně řečeno se jedná o házení létajících disků (talířů), které pes chytá. Tyto disky jsou speciální pro psy. Více informací najdete na stránkách DiscDog klubu České republiky.
Disky chytám, to jó, ale jen pro zábavu a když mám náladu
CANISTERAPIE
Nejedná se o sport, ale o terapie za pomoci psů. Jsem děsnej mazel a nejvíc mě baví válení. Prý tím můžu i pomoc, tak proč né.
4.10.09 jsme složily první zkoušky
  
LOVECKÝ VÝCVIK
Pro správného loveckého psa, jako jsem já, je tohle přeci hračka
Ovladatelnost
Pod pojmem Ovladatelnost budeme rozumět ovládání psa při různých situacích, kdy pejsek musí být stále pod vlivem vůdce. Ovladatelnost pro účely tohoto článku rozdělíme do dvou kategorií.
První kategorií bude základní poslušnost, kterou se rozumí zvládnutí cviků sedni, lehni (down), odložení (zůstaň) a chůze u nohy s vodítkem či bez vodítka a samozřejmě nejdůležitější ze cviků základní poslušnosti - přivolání. Pokud pejsek nemá základní poslušnost dokonale zvládnutou, neměli bychom se zatím pouštět do nácviku loveckých disciplín.
Druhou kategorií jsou pak chování pejska na stanovišti, klid při výstřelu a chování před zvěří. Jedná se již o vytvoření náročnějších dovedností pejska, než jsou cviky základní poslušnosti. Jsou to nejzákladnější lovecké disciplíny a pokud pejsek nemá tyto věci dokonale zažité, není možné pejska používat v myslivecké praxi a ani s ním chodit na zkoušky lovecké upotřebitelnosti.
Základní poslušnost a chování pejska na stanovišti, před zvěří a klid po výstřelu je pro pejska základní abeceda.
Této základní abecedě ale nejdříve předřadíme vysvětlení pojmu ovladatelnost. Bez hlubšího pochopení tohoto pojmu nelze psa nikdy řádně vycvičit.
Ovladatelnost, či jinak vzájemná spolupráce je někdy opomíjenou součástí výcviku. Vedle Aportu patří k nejdůležitějším částem přípravy. Naprostá spolupráce týmu pes a vůdce musí být přivedena k dokonalosti, pokud chceme být úspěšní. Od tohoto vzájemného porozumění se odvíjí celá naše činnost při výcviku.
V první řadě si musíme uvědomit, že pejsek je smečkový tvor a jako takový se chová. To znamená, že pokud chceme být vůdčí osobnost v našem vztahu, musíme se jako vůdce chovat. Jsou pouze tři varianty vzájemného chování a to je podřízenost vůči psu, rovnocenný vztah a nadřazenost, která se některým páníčkům nelíbí, nechtějí se povyšovat nad své pejsky, ale tady nejde o povyšování.
Ať se na tento problém díváme jak chceme, pes je smečkový tvor a jako takový se chová a my jsme jeho smečka! I malý pejsek Vám dá najevo, pokud se nechováte podle jeho představ, byť to doteď byl velký kamarád, tyto situace nastávají v rovnocenném vztahu. Zamysleme se nad tím, kdo je pán a kdo je pes.
Pracovní disciplína
- základní poslušnost (přivolání, sedni, lehni, chůze u nohy, odložení)
- chování na stanovišti, klid při výstřelu, klid před zvěří
Už od začátku musíme každý cvik řešit zvlášť, je nesmysl pracovat na všech současně, nejde učit pejska zůstaň, když ještě neumí lehni. Tyto cviky využijeme všechny později během zkoušek, ale i v praxi. Obyčejná chůze u nohy se hodnotí na všech typech zkoušek, lovecký pes by měl jít bez tahání na loveckém vodítku vedle levé nohy vůdce. Tato základní disciplína často zbytečně zanedbávaná, bývá příčinou zbytečné bodové ztráty. Úplně stejně si můžeme ublížit s ostatními cviky. Základní poslušnost
Cviky základní poslušnosti byly výše probrány v různých souvislostech a bylo k nim podáno ucelené vysvětlené z hlediska použitelnosti a důležitosti v myslivecké kynologii. Praktické návody, jak nacvičit základní poslušnost, najdete v mnoho desítkách publikací o výcviku psů včetně obrazové dokumentace a není proto účelné se metodikou nácviku základní poslušnosti zabývat v toto článku.
Chování na stanovišti, chování před zvěří, klid při výstřelu. Chování na stanovišti nacvičujeme v lese při imitaci naháňky, popřípadě u vody. Při tom se několikrát vystřelí do vzduchu. Souběžně s chováním na stanovišti se tak nacvičuje i klid při výstřelu. Klid při výstřelu se nacvičuje také při disciplíně hledání. Při zkoušce disciplíny klid na stanovišti by měl pejsek ležet či sedět bez uvázání, tedy na volno. Nejvýše se hodnotí klidné chování bez reakce na výstřel, bez kňučení. Pejsek může být i na vodítku, kdy by neměl poskakovat, případně škubat vodítkem. Samotné uvázání však již snižuje známku z výkonu. Nejtěžší klidy mají retrívři při soutěžích typu trial, kdy pes musí být v naprostém klidu u nohy vůdce po celou dobu honu, zatímco za zvuků výstřelu kolem něj padá zvěř. Po skončení leče pak teprve poté, co je rozhodčím vybrán, musí přinést konkrétní kus zvěře. Jinak stále je v klidu u vůdce a musí pozorovat, jak ostatní psi nosí zbylé slovené kusy zvěře. Toto je nejvyšší forma provedení disciplíny klid po výstřelu a chování na stanovišti. Při zkoušení klidu po výstřelu během hledání se pejskovi vystřelí v okamžiku, když je zabrán do a sleduje se reakce zřířete. Ideální je když vůbec nereaguje, nebo jen zpozorní, ohlédne se na vůdce, zda nedostane pokyn a jinak pokračuje v hledání. Pokud se pes po výstřelu rozběhne k vůdci, ale po povelu pokračuje v hledání, je to relativně v pořádku. Pes nesmí mít panickou reakci, která se projeví bázlivým chováním, kdy pes stáhne ocas mezi nohy a přestane pracovat, nebo panicky prchá, nebo se běží schovat za vůdce a odmítá pokračovat v hledání. Odolnost proti hluku výstřelu je vrozena. Pokud ji pejsek nemá, učí se velmi špatně a nikdy to nebude zcela v pořádku. Pod pojmem klid před zvěří rozumíme nehonění zajíců a bažantů. Zde pejsek zvěř buď vystaví (ohař), nebo při vyběhnutí zajíce buď zůstane stát, nebo krátce prověří jeho teplou stopu (retrívr, španěl, terier) a ihned se věnuje své práci. Podobně se má chovat u pernaté zvěře. Zatímco štvaní zajíců se u mladých psů toleruje, štvaní pernaté je vylučující. U některých psů je nácvik správného klidu velmi problematický a stojí spoustu času. Nejlepší způsob nácviku je s dostatkem zvěře.
Aport
Nácvik aportu bývá někdy zanedbáván na úkor hledání u ohařů a španělů, nebo ovladatelnosti u retrívrů. Přitom je to ten nejdůležitější cvik pro loveckého psa vůbec. Aport je alfa omega každého pejska. Je vyžadován na většině zkoušek v mnoha podobách, ať je to pohozená, ztracená, nebo vlečka, vždy je za tím jen a jen aport. Je to cvik, který, ač se to nezdá, navazuje na spoustu jiných disciplín, se spoustou souvisí a i když nám to nepřijde, má velký vliv na výkon pejska samého.
Kvalitně nacvičený aport nám v budoucnu ušetří spoustu problémů s dalšími cviky. Většina cvičitelů dělá tu chybu, že nedostatečně nacvičí přinášení a po prvních úspěších ihned pokračuje s výcvikem dále. Neboli – neupevní přinášení a hned přechází na náročnější cviky, u kterých nastanou postupem času vždy problémy. Takto přeběhnutý nebo urychlený aport se velmi špatně napravuje. Je to nejtěžší část výcviku psa, ovšem, když se správně provede, máme vynikající zvíře.
Důležitá je též příprava štěněte. Správná příprava štěněte, která ho chystá na jeho budoucí dráhu, je velmi důležitá. Nenásilné cviky, které cvičíme třeba během vycházky, později zúročíme. Jde o držení různých předmětů v mordě (morda je myslivecký název pro tlamu psa), jejich cílené nošení, cílené ze strany vůdce, ne štěněte, učení předsedání a pouštění na povel, ne dřív. Hra samotná už musí mít prvky disciplíny, čímž si štěně zvyká na naše reakce během cviku, které nebudeme měnit. Postupně začneme odlišovat hru a práci. Tento postup je dobré aplikovat asi od 4 do 8 měsíců.
Výcvik aportu začínáme držením činky v mordě, pejsek musí na povel Aport otevřít mordu, uchopit činku, sevřít a držet. Držet do té doby, než dáme povel Pusť. Je třeba odlišovat co nejvíce tyto dva povely a i naše chování musí být u každého z nich stále stejné, abychom pejska ze začátku učení nemátli. Pokud zvládne tento cvik, přikročíme k sebrání aportu nad zemí, nebo na zemi. Nejvíce problémů dělá pejskům se ohnout, aspoň ze začátku. Kakmile se sám a ochotně začne shýbat, máme vyhráno.
Až když spolehlivě bere aport do mordy, před vámi, na vodítku, ze země, vždy jen na vodítku, pozor, nepouštět, jinak si říkáme o maléry, pejsek se nám naučí vyhýbat cviku a tento postup bude později aplikovat při každé činnosti, která se mu nebude líbit a nelíbí se mu všechny, které ho nebaví. Už tady při cvičení aportu se mezi námi rozvíjí vzájemná spolupráce, kterou zužitkujeme později.
Pejsek nám bere předmět ze země, další postup je rozvinutí předchozí činnosti, pohodíme činku asi na dva kroky před nás, pomalu se rozejdeme směrem k čince, u ní zastavíme a na povel aport pejsek sebere předmět ze země, pokračujeme v chodu, po pár krocích zastavíme, pejska necháme předsednout a na povel Pusť odevzdat.
Učíme ho tak brát předmět ze země za pohybu a hlavně s ním v mordě jít, což bývá z kraje cviku velký problém. No a když už nám pejsek chodí s aportem v mordě, prodlužujeme vzdálenost, po kterou musí pes absolvovat s tou nepříjemnou věcí v puse.
Tyto fáze jsou většinou spíše nezáživné, ale pejska to začne strašně bavit, když měníme prostor k výcviku a ztěžujeme úkoly, které má provést. Hledání jakoby ztraceného předmětu psy strašně baví a můžou se přetrhnout, aby něco našli. Na tyto cviky plynule navazuje nácvik aportu na viděnou a nácvik ztracené pohozené zvěře.
Ztracená
Práce ze "ztracenou" zvěří vypadá podle modelové situace, kterou se pokusím nastínit.
Pes nesmí nikdy vidět, kam zvěř pohodíme. Tento cvik se zkouší u všech plemen, kde je vyžadován aport a to v mnoha obměnách. Důležitá je povelová technika, při tomto cviku dáváme zásadně povel ztratil, nebo ztracená a klademe velký důraz na perfektní vypuštění psa. Důležité je to proto, aby pes ihned věděl, že od něj žádáme přinesení zvěře z nějaké krytiny a on ani my vlastně nevíme, kde se zvěř nachází - na zkouškách to opravdu nevíme! Takže každé ulehčování, jakakékoliv, při nácviku této disciplíny škodí pejskovi do budoucna.
K tomuto cviku, který není, jak by se na první pohled zdálo, vůbec lehký, přistupujeme až po zvládnutí aportu na viděnou. Pokud začneme tento cvik nacvičovat před tím, než je upevněn aport na viděnou, může se stát, že cvik ztracená nebude správně zvládán.
Začínáme s nižší krytinou, odložíme pejska, vyjdeme asi deset kroků a odhodíme zvěř do krytu, který musí být tak vysoký, aby odhozená zvěř nebyla vidět, vrátíme se k pejskovi a s povelem ztracená jej vyšleme pro zvěř.
Splníme hned dva výcvikové požadavky:
Za prvé, nacvičíme pejska, aby na povel ztracená vyrazil dopředu, směrem ve kterém je předpoklad, že se kus nachází, což ocení hlavně retrívři, kteří mají disciplínu vysílání psa do směru. Tady se u retrívra kladou základy pro budoucí nácvik povelu dopředu. Výhodou je, že cvik je prováděn na zvěři, práce psa je chuťová a při nácviku se využívá lovecký pud.
Za druhé, vždy při povelu ztracená pes musí vědět, že se jedná o přinesení zvěře z místa, kam není z místa vypuštění pejska na zvěř vidět a tím se učí pes pracovat nosem, ne očima, to je velký rozdíl od aportu na viděnou. Pokud má pejsek upevněný aport a při nácviku této disciplíny pochopí, že na povel ztracená v prostoru, do kterého jej vysíláme, se kus zvěře určitě nachází, pak stačí důsledně při výcviku trvat na tom, že po povelu ztracená se pejsek nesmí nikdy vrátit s prázdnou.
Zdůrazňujeme zde ještě jednou, že se jedná o práci nosem, ne očima. Totiž, jak naučíme pejska hledat ze začátku, tak bude pracovat celý život a nos je jeho nejlepší smyslový orgán.
Když zvládne tento začátek, tak jej necháme se dívat pouze na naše vykročení do směru, ale ne na samotný odhoz. Tím jej učíme vyrážet na povel ztracená vpřed a následně dohledávat nosem. Později už ho nenecháme se dívat ani na vykročení do směru, ve kterém bude zvěř odhozena a ve kterém se bude pejsek vysílat za odhozenou zvěří a postupně prodlužeujeme dohledávky až na vzdálenost padesát kroků.
Cvik postupně ztěžujeme, třeba tak, že zvěř odhodíme do krytiny, když se pejsek nedívá, jdeme s ním dál a k místu odhození se vracíme z opačné strany tak, aby pejsek měl odhozený kus ve směru proti větru. Pak jej směrem ke kusu vypouštíme. Tím upevňujeme práci nosem, protože pejsek nemá jinou možnost, jak kus dohledat a přinést. Později můžeme takto cestou odhodit více kusů a pejsek je postupně proti větru dohledává. Zde jedna dobrá rada, zpočátku se vám velmi často stane, že místo odhozu zapomenete. Proto se snažte vždy si místo odhozu dobře zapamatovat.
Pokud se vyskytnou chyby při uchopení kusu, při přinášení (překusování, pouštění, poponášení, odbíhání s kusem do stran), nejedná se o chybu v provedení cviku ztracená, ale je nutno se ihned vrátit k nácviku aportu a upevnit aport. Po dohledání už musí být fáze, spočívající v uchopení kusu a jeho správném přinesení natolik upevněná z nácviku aportu, že tuto fázi pejsek musí provádět naprosto spolehlivě.
Situaci postupně ztěžujeme. Při opakovaném procvičování zjistíme, že si pejsek cvik začíná ulehčovat tím, že se snaží jít po naší stopě až do místa odhozu a pak už ví, že z místa, kde naše stopa končí, je kus poměrně snadné nalézt. Proto k místu odhozu přicházíme zezadu nebo ze strany.
Později odhazujeme kus do krytiny a pejska vypouštíme i po větru. Tak se pejsek učí stále více využívat nos a získává více zkušeností s prací ve větru, učí se, jak vítr při práci využívat. Pokud soustavným opakováním tohoto cviku předložíme pejskovi k řešení dostatek rozmanitých situací, tj. různé druhy krytin, například travní kryty různé výšky a hustoty, terén, porostlý keři, lesní porost, pokud budeme měnit členitost terénu, naučíme pejska pracovat hlavně nosem, což pak pejsek využívá při nácviku dalších disciplín, jako jsou vlečky a barvy.
Cvik ztracená postupně provádíme i v terénu, který je zapachován skutečnou zvěří a postupně jej provádíme v zazvěřeném terénu. Často se stane, že odhodíme kus do krytiny, kde je ukrytá zvěř a pejskovi se podaří při dohledávce odhozeného kusu zvěř vypíchnout. Zde se pak další chování pejska liší podle toho, zda se jedná o ohaře, slídiče, nebo o retrívra.
Často se může při ztížených podmínkách, kdy je kus odhozen do špatně prostupné krytiny, nebo při neupevněném aportu stát, že pejsek kus navětří (tento okamžik zkušený vůdce velmi dobře pozná), ale tváří se, že kus nemůže najít, někdy dokonce "snaživě" hledá dál. To je situace, kdy pejsek kus zapírá. Toto peskovi samozřejmě nedovolíme a cvik musíme v každém případě dokončit i za cenu, že jej ke kusu přivedeme. Tím si pejsek uvědomí, že my o kusu dobře víme a že vyhýbání se provedení cviku se mu nevyplatilo a že výhodnější je cvik provést, protože pak následuje pochvala.
Cílem povelu ztracená je, aby pejsek vyrazil dopředu v ukázaném směru, prohledal určený prostor, z tohoto prostoru nevybíhal a tento prostor rychle a důsledně proslídil. V myslivecké praxi se tento cvik velmi dobře dá využít, pejsek, který jej nezvládá, je pro mysliveckou praxi hůře použitelný.
Stopa
Stopování je vrozená vlastnost pejska a je na nás, abychom tuto jeho vrozenou vlastnost výcvikem co nejvíce zdokonalili. Nejprve začínáme s nácvikem stopy pána. K tomu potřebujeme jednoho pomocníka, který pejska podrží do doby, než se pán skryje, Zpočátku pejskovi dovolíme, aby první část odchodu pána viděl, což jej motivuje k jeho nalezení. Naším úkolem je pak, aby pejsek pochopil, že sledování pachové stopy je pro něj nejrychlejší způsob, jak se s pánečkem zase shledat.
Se stopou pána začínáme již v útlém věku, přitom postupně ztěžujeme terénní podmínky a stopu klademe i v méně příznivých povětrnostních podmínkách.
Metody nácviku stopy pána jsou dobře popsány v běžně dostupné literatuře, proto se touto problematikou nebudeme detailně zabývat.
Pokud máme zvládnutou stopu pána a pejsek pochopil, že na konci pachové dráhy se něco nachází, přistoupíme k nácviku další práce na stopě. Stopu dělíme na teplou a studenou, další dělení je na stopu pobarvenou a nepobarvenou.
S prací na stopě se pejsek setkává na mnoha typech zkoušek a denně v praxi. Klasické vypracování stopní dráhy je vlečka, při které se imituje dohledávka drobné zvěře, která nemusí barvit. Řekneme si něco o druzích stop. Teplou stopou rozumíme nasazení pejska v co nejkratším čase na stopní dráhu unikající zvěře. Zkušený pes přitom spolehlivě umí rozlišit, zda se jedná o zvěř poraněnou, nebo zdravou bez ohledu na to, zda je stopa pobarvená či nikoliv. Tato stopa je tedy čerstvá - tedy teplá. Studenou stopou rozumíme pach, který pes zachytí, reaguje ovšem omezeně, tato stopa je stará, vyvětralá, tedy studená. Když taháme vlečku, je to sice čerstvá stopa, ale se studeným kusem zvěře, což pes také umí rozlišit. Další typ stopy je pobarvená (pokapaná krví - barvou). Zkouší se na lesních, všestranných a barvářských zkouškách, liší se délkou a stářím založené dráhy. Nepobarvená stopa je na zkouškách honičů a na barvářských zkouškách honičů, kde je stopa šlapaná čěrstvými spárkami divočáka nebo jiné spárkaté zvěře a také se podle zkoušek liší délkou a stářím. Na barvářských zkouškách honičů je stopa 500 metrů dlouhá a pes se vypouští z označeného místa před koncem stopy, musí kus po stopě na volno samostatně dohledat a hodnotí se také jeho chování u kusu, kde nesmí od kusu odběhnout a čeká na příchod pána. Když shrneme výše uvedené, můžeme konstatovat, že všechny popsané druhy stop se liší typem zvěře, který dohledáváme a stářím stopy a dále zda se jedná o stopu pobarvenou, nebo nepobarvenou. První zkoušky, které by měl pejsek absolvovat, jsou zkoušky vloh. Těchto zkoušek by se měli účastnit hlavně mladí pejsci, u kterých se mají prokázat jejich vlohy, které dosud nejsou překryty výcvikem. Na zkouškách vloh se setkáváme s pojmem ochota k práci na stopě, jde o to zjistit, zda mladý, výcvikem nepoznamenaný pejsek má přirozenou vlohu k zachycení a vypracování teplé stopy. Tuto vrozenou vlastnost stopovat pak u pejsků musíme dalším výcvikem dále rozvíjet a přivést k dokonalosti tak, že pejsek vypracuje stopu starou, za ztížených povětrnostních podmínek (vítr, suché a horké počasí) a v těžkých terénních podmínkách. Tomu jej naučíme pouze správným výcvikem. Tam se pak už k vrozenému přidá naučené a je třeba výcvik vést tak, aby pejsek disciplínu stopa zvládal perfektně. Při stopách na drobné zvěři pracuje pejsek samostatně, víceméně na volno, na spárkaté zvěři je standardní pomůckou barvářský řemen délky minimálně 5 metrů. Je důležité přikládat význam nasazování na stopu, nejvhodnější universální způsob neexistuje, každý zkušený vůdce se časem propracuje ke svému vlastnímu rituálu. Také každému psu vyhovuje jiný způsob podle jeho založení - rychlý, chtivý, pomalý, zbrklý, nenápadný. Naše postupy při těchto pracech by měly být standardní a neše chování by mělo pejskovi signalizovat, co bude následovat a jaký druh práce po něm budeme požadovat. Co se týká práce na pobarvené stopě, liší se způsobem vedení pejska. Pejsek může být veden až ke kusu na řemeni, nebo má řemen, ale jde na volno. Pejske také může pobarvenou stopu vypracovat jako oznamovač, kdy k loži, které se nachází asi uprostřed stopní dráhy, jde na řemeni, vůdce počká u lože, pejsek zbytek barvy dopracuje samostatně, vrátí se pro vůdce a ke kusu jej dovede. Posledním je vypracování pobarvené stopy jako hlásič, kdy od lože vypracuje stopu až ke kusu samostatně, u kusu setrvá, a hlášením přivolá svého pána. Způsoby vedení pejska na barvě se liší bodovým ohodnocením, a zejména na všestranných a lesních zkouškách pak často rozhodují o pořadí v soutěži.
Slídění, nahánění
Je samostatná práce v terénu při vyhledávání zvěře a velmi se liší podle jednotlivých plemen. Jinak prohledávají terén slídiči, pro kteří jsou na tuto činnost specialisty, jinak při slídění pracují ohaři a retrívři. Práce jednotlivých plemen se liší zejména využíváním větru, rozlišujeme práci s vysokým nosem a práci s nosem při zemi. Každý způsob má své opodstanění a své využití v myslivecké praxi.
Při slídění pak pes buď zvěř vyhání z krytu směrem od vůdce, nebo ji naopak na vůdce natláčí. Jednotlivá plemena se také liší způsobem prohledávání terénu a zejména vzdáleností od vůdce, ve které terén prohledávají. Odlišnost je také při míře spolupráce s vůdcem, některá plemena jsou při práci samostatnější, jiná naopak s vůdcem spolupracují velmi těsně.
Všechny tyto vlastnosti jsou jednotlivým plemenům vrozené, jsou to jejich vlohy, které musíme výcvikem dále rozvíjet.
Navádění psa
Navádění, nebo také směrování pejska není jen doména retrívrů, jak se dnes zdůrazňuje. Úplně stejně je použijeme u ohařů, španělů či teriérů. Ale pouze u retrívrů je směrování budováno jako samostatná disciplína.
Pokud si představíme zkoušky vloh (jarní zkoušky) pro ohaře, neměli by být pejsci ovlivněni výcvikem, jinými slovy málo zkušení, aby ukázali své vrozené vlohy, bez ovlivnění výcvikem. Částečně je to nesmysl, když nebudeme pejska směrovat a cvičit určitým způsobem, hrajeme vabank o to, jestli uspějeme, nebo ne. Každý, kdo jde na zkoušku, chce na ni být v rámci svých možností perfektně připraven. A tak i na jarní zkoušky již musíme mít směrování pejska určitým způsobem připraveno. Tím se dostáváme ke směrování pejska jako k základu, který využijeme už na nejnižším typu zkoušek, na jarních zkouškách a z toho lze vyvodit, že určitou úroveň směrování musí pejsek zvládat jako jednu ze svých prvních disciplín. Směrování využijeme nejvíce při práci v poli, ale také v lese, nebo třeba v rákosí. Pes, který umí poslechnout náš povel ke změně směru, je jednoznačně ve výhodě. Dokážeme jej navést na zvěř, kterou z našeho stanoviště vidíme a kterou pejsek ještě nezaregistroval, pomůžeme mu při zhoršených povětrnostních podmínkách, prostě naučíme jej s námi při práci těsně spolupracovat. Konečný výsledek však závisí i na mnoha dalších faktorech a navedení je jeden z dílů skládanky. Je na nás, abychom poznali, kdy pejsek směřuje k cíli a pak jej naše směrové povely mohou dokonce rušit, zmást a kdy nějakým způsobem dává najevo, že teď potřebuje poradit a pak mají směrové povely vysokou účinnost. Trénink směrování provádíme průběžně, během vycházky. První fází je vykročení do žádaného směru společně s povelem ukázání rukou, důležité je, aby pejsek byl poslán tam, kde jej něco zajímá. Tímto si ho hned od začátku zvykáme na spolupráci mezi námi a prohlubujeme vzájemnou provázanost při práci. Promítne se nám to v budoucnu. Poté, co pejsek pochopí, co má dělat, začneme prodlužovat vzdálenost, na kterou má jít po vyslání do směru. Změnou terénu učíme pejska nebát se změn a současně prohlubujeme vzájemnou důvěru, pejsek věří, že mu radíme dobře. Tyto začátky jsou velmi důležité pro pozdější lovecky-výcvikovou činnost našeho svěřence. Zatím není rozdílu v přípravě plemen, ten nastane až při specializování nácviků podle plemenných dispozic. U ohařů kombinujeme navádění s hledáním v poli, upevňujeme ovladatelnost, kterou využijeme třeba při nahánění v rákosí. U španělů nebo teriérů využijeme navádění při hledání a posílání do směru. Když zvládneme navedení, snažíme se prodloužit vzdálenost, na kterou jsme schopni psa navést a postupně také volíme obtížnější terén. Základem je, aby pes během nácviku vždycky po navedení něco našel, pak se nemusíte bát, že nebude chtít chodit do žádaného směru. Je to odměna, ovšem po zvládnutí aportu. K nejnáročnějším způsobům navádění patří způsob, aplikovaný u retrívrů, kde je navádění přímo speciální disciplína. Navádění se provádí často na velké vzdálenosti, kdy pejsek mění v terénu svoji pozici podle pokynů vůdce tak, aby se co nejrychleji dostal ke kusu zvěře. To znamená, že pejsek musí perfektně reagovat na povely doleva, doprava, dopředu a zpět. Důležité přitom je také umět zastavit pejska tak, aby zastavil tak rychle, jako když šlápnete na brzdu a zaujal postavení směrem k vůdci a čekával jeho další směrový pokyn. Při těchto cvicích se projeví spolupráce s vůdcem a práce psa nosem.
Je chybou myslet si, že stačí naučit pejska chodit jako na provázku, bez určité samostatnosti se neobejdeme obzvláště ve ztížených podmínkách. S pouhým navedením vystačíme v ideálně přehledném terénu, neboť pro pejska je jeho optický horizont níž, než náš. V případě ztížení podmínek následuje totální selhání, již jsem tyto chyby viděl a na soutěži mají fatální následky.
Z všeho, co bylo uvedeno výše vyplývá, že úspěšné navedení je souhra cviků, které na sebe zdálivě nenavazují, ale kde nedocvičenost prvku s celé skládačce může znamenat selhání psa v navádění na velkou vzdálenost (100m), při odtížných terénních podmínkách nebo při povětrnostních podmínkách (silný vítr).
Upraveno z http://www.horys-lov.cz
  |
